Betty Neborovský ranč - Ze života - Naše (moje) první výstava

Z Bernský salašnický pes - bspes.cz

Tak je to tady, pátek večer. Zbalit batoh, autobus, tramvaj, vlak (místo Třince směr Olešná na Moravě) a minimálně dva kiláky pěšky. Dojel jsem. Tma jako v pytli, prší a nikde neštěkne pes. Míjím poslední vesnické pouliční světlo. Bohudík, ze tmy se vynořují dva mladí lidé s pejskem, teda s pejskem ještě větším než jsou naši berňáci, rasu ale nepoznávám. Zeptal jsem se na cestu. "Tady dole vlevo, po hrázi a jste tam." No uf, není vidět na krok a tma stále houstne. Ale alespoň jsem na správné cestě. Kolem projíždí spousta aut s pejsky. Já myslel, že v pátek tady ještě nikdo nebude.

Jsem taky. Všude spousta psů, ale ta moje tady ještě nubude, dojede ráno, musím počkat. Číslo chaty mi dali, tak se jdeme seznámit. V pokoji pro 11 lidí (velikostí tak pro 4) už jsou tři lidičky od nás z Třince a okolí a první pes berňák ... na vlastní oči. Endy Beljan CS, krasavec. Slivovička a podání ruky. Postel a spánek spravedlivých.

Ráno dojela Betty. Celou cestu se dívala z okna (to okno taky tak vypadá) a nezamhouřila oka. Jo, taky dojeli naši a brácha. Dneska Betka ani nekňučela, tak jako když přijedu v pátek domů z Brna. Je trochu vyplašená a nechápe, ale za chvilku na procházce mě tahá od stromu ke stromu. Nachystal jsem foťák, taťka se byl zapsat a hurá na bahenní koupel. Máme číslo 117. Než jsem se dostal na řadu stačil jsem udělat pár fotek. Charakteristika této výstavy je jednoznačně bahno a rekordní počet psů a lidí. Tak jo, taťka se předvádět nejde, s výmluvou, že Betty poslouchá jen mě. Nalepuji si číslo. Za chvilku mě podle čísla našli známí z internetu. Jde to celkem pomalu, v naší kategorii (feny - třída mladých) je 47 fen. Naše Betty je jednoznačně nejkrásnější, alespoň pro mě. Betty je pořád klidná, ani ve snu ji nenapadlo že má na světě takovou rodinu, nechápe. Ještě jedno kolo a šup.

Tak je to tady. Už jsem trochu nervozní i já. "Čísla 115 až 125 ... nástup." Tři kroky a jsem od bahna až po kolena. Zdravím a předávám papíry paním zapisovatelkám. Jsme druzí v kruhu. Pan rozhodčí Vladimír Adlt si zběžně prohlíží Betty. "Mladý pane, já chci vidět psa ne váš zadek.", upozorňuje mě když mě Betty obíhá a já se ji snažím ohnutý podržet. "Dobrá, hezká fena. Teď mi ukaž zuby. Kouše?" "Ne, nekouše.", odpovídám. Chytil jsem ji a ukázal zuby (ty její). "Já se ještě podívám sám. .... V pořádku. Přejděte dopředu." Chválím psa a jsem rád, že to nejhorší máme za sebou. Rozhodčí si postupně prohlídl všechny feny. "Teď poklusem v kruhu, dobrá, teď rychleji. ... Zastavit."

Nastává další fáze hodnocení. Pan Adlt si postupně vybírá feny na kterých našel závadu, hodnotí je a posílá ven z kruhu většinou se známkami dobrá, později i velmi dobrá. Kdo zůstane je nejlepší v tomhle kruhu. Chápu to správně? To není možné, vždyť jsme zůstali jen my a číslo 120 (Areta Moravia Kobern). Pan rozhodčí chodí od jedné feny ke druhé. Za chvíli si vybírá Betty. Takže jsme nezůstali. Hodnocení? "11ti měsíční fena s dobře profilovanou hlavou, strmější úhlení pánevních končetin. Dobrá čenichová partie, správný chrup, tmavé správně uložené oko, nos není černý. Správná hřbetní linie a korektní záď, prostorný hrudník, dobrý posun. ... Hodnocení velmi dobrá. Blahopřeji a přeji další úspěchy.", dopovídá pan rozhodčí a podává mi ruku. "Chcete zapsat známku velmi dobrá do průkazu ?". Odpovídám, "Ano". Ještě se musím podepsat do průkazu původu a s diplomem v ruce odcházím. Teprve teď mi dochází kolik lidí se na nás dívalo.

S radostí oznamuji rodině hodnocení a předávám papíry. Od dvou zkušených chovatelek (taťkovy známé) hned dostávám pochvalu a ujištění, že růžový čenich je způsoben nedostatkem pigmentu nebo něčeho podobného a spraví to kapky. Příští výstavu můžeme být výborní, nebo i vyhrát. Mám hlad a Betty má těch ostatních psů i lidí taky dost, jdeme odpočívat. Vždyť nás čeká ještě svod mladých.

Většinu času hodnotil psy a dával rady na svodu mladých pan MVDr. Jan Nesvadba. Předlídka mladých trvala dobré tři hodiny nebo snad ještě déle. Dlouhou řadu jsem vystáli celá rodinka. Snad každému psu byla předepsána dieta. Samozřejmě i našemu medvídkovi. Betty už byla zase celá rozjařená a třikrát většího kudrnáče, kterému se nejspíš líbila, chtěla sežrat i s obojkem a vodítkem. Hodnocení ze svodu nám asi přijde poštou. Už je tma a my máme vše za sebou. Po přednášce pana doktora Nesvadby jsem si jako správní češi dali pívo a hajdy na kutě.

Druhý den od rána opět pršelo. S bráchou jsme udělali pár fotek z bonitace a trochu se rozhlédli, abychom věděli co nás možná už na podzim čeká. Počasí se nezlepšilo a tak jsem naložili psa, tašky a rodinu do auta a namířili si to zpátky k domovu. Já jsem vystoupil v Brně. Mamka se šla podívat na "pořádek" na kolejích a v šoku se vrátila s tatínkem a bráchou domů.

Kromě toho počasí a pár korun za benzín nám výstava přinesla samé pozitiva a sociální jistoty. Ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice...


Autor: Michal Jurosz, CHS Guty, 2001


Související odkazy

Fotografie z výstavy v Zubří (2001)