Zpravodaj 30-1999/Výstavy bernských salašnických psů

Z Bernský salašnický pes - bspes.cz

Článek Výstavy bernských salašnických psů vyšel v klubovém zpravodaji 30/1999. Článek byl převzat z knihy Margret Bärtschi a Hansjoachima Spenglera Hunde sehen - züchten - erleben, Das Buch vom Berner Sennenhund.

Text článku

Chov psů bez výstav je práce za zavřenými dveřmi

"Pes dává člověku radost. Když procházím řadami na výstavě psů, je to pro mě vysoký, ušlechtilý požitek z přírody, srovnatelný s pohledem na nádhernou horskou vyhlídku, rozkvetlou louku nebo zahradní výstavu. Co tu příroda dokázala za nádheru! Stojím v němém obdivu před její božskou tvůrčí silou a před vlivem člověka na přírodní síly."
Albert Heim

Mnoho lidí dnes již na výstavách psů zdaleka nepociťuje takový požitek z přírody, jaký cítil Heim. Nedovedou ve výstavách psů spatřovat o mnoho víc než "výroční trhy lidské ješitnosti".

Jistě že existují lidé, kteří se pyšně natřásají, jako by byli snesli zlaté vejce, jakmile mají na vodítku živého tvora, který je ověnčen pestrou stužkou. Stejně tak je jisté, že existují psí rasy, které člověk přešlechtil tak, že v pravém slova smyslu ztratily svou přirozenost. Zcela jistě také není pobyt v boxu pro psa zrovna nejpříjemnějším životním prostředím. Ale vždyť po všechny ostatní dny má svůj výběh, svou obvyklou stravu a svého člověka jen pro sebe! Pro naše psy je výstavní den malou změnou, která jim rozhodně prospěje více než nudný den v bytě, v malé zahradě chudé na pachy nebo v jednotvárné ohradě. Kdybychom se zeptali samotného psa, hned by řekl: Pojď, jdeme! Kdo ví, co zažijeme!

Jisté je však také jedno: díky výstavám psů se stal bernský salašnický pes tím, čím je dnes. Bez nich by byl zanikl. Dodnes si může rasa udržovat svou úroveň nebo ji dokonce zvyšovat, když jsou psi občas porovnáváni. Teprve když stojí vedle sebe zvířata stejného druhu a snad i přibližně stejné hodnoty, ukážou se rozdíly. Najednou je vidět, že by u jednoho psa mohlo být lepší to, u druhého ono. Člověk zjistí, že nejsou zdaleka všichni stejně krásní, jak to zpočátku vypadalo. Chovatel si může vzpomenout na svého vlastního psa doma a uvažovat, v jakém ohledu by mohl zlepšit příští generaci. Řadový vystavovatel může zjistit, co je důležité u bernských salašnických psů. Možná se bude muset vyrovnat s tím, že jsou kolem něj jiní, kteří odpovídají ideálnímu obrazu ještě víc než jeho čtyřnohý kamarád, možná se však bude moci těšit z pocitu, že jeho pes je i v očích objektivních pozorovatelů obzvlášť krásné zvíře. V každém případě se dozví víc o této typicky švýcarské rase. Bude - ať s cenou či bez ní - hrdý, že ji teď zná ještě lépe a že ji dokáže správněji hodnotit. Doma se mu pak bude zcela jistě zdát jeho pes zase nejkrásnější, ale především nejmilejší, a to je také správné!

Z výstav psů se staly, jako v naší době ze všeho, masové podniky, a přesto jsou nezbytné. Pro chovatele jsou přímo nutností. Pouze zde může vybrousit svůj cit pro krásu, pouze zde se seznámí s tím, jací noví kvalitní krycí psi jsou k dispozici, pouze zde může srovnávat potomky určitého chovného páru s jinými. Pouze chovatel, který cítí, že musí své psy ukázat i na veřejnosti, je podněcován k tomu, aby se nespokojil s pouhým rozmnožováním psů a jejich prodejem, nýbrž - pokud je to v jeho silách - každým spářením a každou generací se přibližoval o kousíček více k ideálu.

Naštěstí patří bernský salašnický pes dodnes k rasám, které lze považovat za přirozené psy. Člověk se snažil především formovat ještě dokonaleji a vyrovnaněji to, co bylo na počátku chovu této rasy považováno za typické dürrbachské psy. Od počátku čistého chovu se více sjednotila velikost, krásnější a vyrovnanější je kresba, srst a chůze. V celku přibyla substance a hmotnost, jako je tomu téměř u všech psích ras. Stejně jako dříve převládají snahy o zachování přirozených a normálních, a tím i zdravých znaků bernského salašnického psa a o potírání všech přehnaných jevů, aby byl takový pes pro všechny potěšením.


Hodnocení psů na výstavách

V předchozí části bylo vysvětleno, jak má vypadat pěkný bernský salašnický pes a co je třeba považovat za významnou chybu nebo pouze za drobný nedostatek.

V různých zemích a v různých dobách se objevovaly snahy o hodnocení psů s pomocí bodových systémů. Nejlepší byl pes s nejvyšším počtem bodů: sečetlo se např. deset bodů za ideální hlavu, 20 za nejlepší tělesnou konstrukci, pět za správné držení ocasu atd. Vždy se však od takového bodování nakonec ustoupilo, protože skutečnou kvalitu zvířete nelze zachytit čísly, a to ani sebekomplikovanějšími systémy. Pes ve své celistvosti přitom velice často zůstává zcela stranou. Typický pes není pouhým součtem správných detailů. Zvíře se dvěma či třemi drobnými nedostatky může být krásnější než jiné, které nemá žádné očividné chyby.

Dobrý rozhodčí nehodnotí odchylky od ideálu pouze podle jejich stupně. Rozlišuje, zda negativně ovlivňují podstatu: zdraví a výkonnost. Proto jsou nedostatky v končetinách například mnohem závažnější než nedostatky v takzvané "čisté kráse", jako například méně tmavá skvrna, nedokonalá kresba, trochu světlejší oči atd.

Hodnotící rozhodčí a jiní znalci psů, kteří mají neomylný cit pro krásu, staví do popředí především celkový zjev. Proto hodnotí především typ, harmonii a ušlechtilost psa. To jsou komplexní položky, které daleko přesahují doslovný výklad standardu, v němž jsou vypočítány pouze jednotlivosti.

Pojem typ obsahuje vše, co charakterizuje rasu, to, co obzvlášť charakterizuje základní formu. Pes může mít dokonalé tvary, a přesto to nemusí být typický bernský salašnický pes. Chybí mu to, co je pro jeho rasu charakteristické. Trochu štíhlejšímu zvířeti s jemnou hlavou a výrazně elegantními tvary chybí síla, rázovitost, kterou musí správný bernský salašnický pes bezpodmínečně ztělesňovat. U takového zvířete hovoříme o nedostatku typu.

Od psa jsou navíc očekávány nezaměnitelně samčí tvary a samčí výraz, mnoho chovatelů tomu říká "hřebcovitost". Fena má naproti tomu mít při vší podsaditosti oblé, měkčí, plynulejší tvary, tedy ztělesňovat samiččí prvek. To v podstatě charakterizuje typ pohlaví. Psi se samiččím a naopak feny se samčím výrazem nemohou nikdy získat tak vysoké hodnocení jako zvířata, která odpovídají tvary, chováním a výrazem svému pohlaví.

Harmonie znamená vyrovnané proporce. Vše se k sobě musí hodit. Těžká hlava, která by vlastně měla být nedostatkem, se hodí ke psu se silnými kostmi s kompaktním trupem, a v rámci celkové podoby je tedy zcela přijatelná. Celkově trochu elegantnější typ například nesnese, pokud má být pes ještě harmonický, nijak výrazně široký předek s těžkými kostmi, i když ty jsou vlastně žádoucí, a jinak masivní bernský salašnický pes je neharmonický, má-li slabé zadní končetiny. I pohyby musí být vyrovnané. Zadní končetiny mohou být sebelépe zaúhleny a krok sebedelší, ale když přitom pes napadá na přední tlapy, je harmonie narušena a celek již není v pořádku. K harmonii tvarů a pohybů patří i vyrovnanost povahy, která je pro bernského salašnického psa typická, máme-li hovořit o skutečné harmonii. I když rozhodčí na výstavě nemůže dokonale zhodnotit povahu psa, přesto pozná bez zvláštního vyšetřování, zda je pes klidný a přitom přátelský, nebo zda je například bojácný či dokonce zlý.

Ušlechtilý je pes, který má zcela zvláštní vyzařování. Vynikající psi každé rasy mají svou vlastní ušlechtilost, svůj zvláštní "temperament", jsou ušlechtilí zcela určitým způsobem typickým pro jejich rasu. Způsob, jakým se pes staví, jak se pohybuje a chová, prostě jak "vystupuje jako osobnost", budí v divákovi speciální dojem, pocit, že má v tomto zvířeti před sebou něco zvláštního, nebo naopak. Průměr nepůsobí nijak ušlechtile. Obyčejní psi nemají žádné vyzařování. Že to, co je vyjádřeno pojmem harmonie, a to, co chápeme pod pojmem ušlechtilost, patří k sobě, pochopíme, jakmile se tím zabýváme blíže.

Tento správný způsob pohledu, který nevidí v popředí detail, nýbrž celek, moudrý celkový pohled na podstatu, je základnou, na níž staví svůj úsudek dobří rozhodčí na výstavách. Uvádějí jednotlivé odchylky od ideálu ve správný poměr k celku. Malým chybám na kráse přičítají mnohem menší význam než chybám, které brání výkonnosti a užitkovosti, a takovým chybám, které negativně ovlivňují celkovou postavu. Tento způsob hodnocení, při němž stojí v popředí celkový dojem, spojuje rozhodčí s hodnocením všech jednotlivých bodů předepsaných ve standardu, když má před sebou skupinu psů a musí určit, kteří z nich jsou nejkrásnější. Proto se stává, že i pes se zřejmými drobnými chybami nebo i několika nedostatky může být prohlášen za prvního, prostě proto, že má největší vyzařování, je obzvlášť typickým zástupcem své rasy, a protože je u něj všechno podstatné v rovnováze. Naopak pes, který sice nemá zřetelně viditelné nedostatky, ale jako celek je méně dokonalý, tedy není tak dobrý typem, není harmonický ani ušlechtilý, může v hodnocení skončit až za ním.

Cit pro krásu je přirozeně určován i vkusem. Pokud rozhodčí nehodnotí zcela odchylně od zdravého ideálu, je třeba mu dopřát úsudek podle vlastního vkusu. Majitel psa, který je přesvědčen, že má obzvlášť krásného bernského salašnického psa, má zato příležitost představit ho ještě dalším rozhodčím na mnoha jiných výstavách.

Chceme však rovněž zdůraznit, že citu pro krásu se lze v jistých mezích naučit. Vkus má totiž i hmatatelný základ: solidní znalost správných znaků, cvik v hodnocení skutečné kvality a vyškolený pohled pro vyvážené tvary.

Z knihy Margret Bärtschi a Hansjoachima Spenglera Hunde sehen - züchten - erleben, Das Buch vom Berner Sennenhund.